Čtvrteční dopis 16.6.2016 – Jsi jiný…

Namasté příteli,

tak to byl tedy týden! Musím říct, že dění ve světě nebývale zaměstnávalo celou mou bytost. Už dlouho jsem nepřistoupil k tomu, abych čistil něco v sobě, abych nepřispíval strachy do kolektivního vědomí.

Jak jistě víš, pár let na zpátky jsem udělal veřejný coming-out v dokumentu Radky Váchalové České milování: O lásce na dálku a později ještě jednou v živém vysílání na televizi Barrandov, kde jednu volající zajímalo, jak to mám se svou sexualitou. Nikdy jsem to neřešil, nepřišlo mi to pro práci důležité.

Události minulého týdne se mě dotkly nebývale jako když kulka zasáhne tělo. Je to tak:
„Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali nejmenšímu z těchto mých bratrů, to jste udělali mně.“

V době, kdy informace stíhá druhou je těžké, a to přiznávám, soucítit se vším, co se ve světě děje. Píšu soucítit, protože zprávy předkládané médii jsou postavené především tak, aby vyvolávali soucit. Přirozeně, když čtu o tom, co se kde děje, táhne mě to napřed do povrchnosti – soucítění, blahosklonnému pokývání hlavou nad utrpením, které se děje, následované přejitím k dalším zprávám ze světa či hůře – ke kontextové reklamě, nepočítám-li tu, která se ke mně dostale dříve, než samotná zpráva o neštěstí.

A tak mě tento týden zarazilo jak hluboce, nutilo mě to pozastavit se a zapřemýšlet, na mě udeřilo usmrcení youtuberky (který youtuber o tom nezačal přemýšlet!) – svým fanouškem.

A byl to první moment, kdy jsem si řekl: „Měl bych si přečíst knihu Orlando od Virginie Woolfové.“ A nevěděl jsem proč.

Události v Orlandu se vyhrotily podruhé a musím říct, že v mém těle vyvolaly nevídanou paniku. Není to dlouho, co jsem pozdě v noci opouštěl gay klub (ano, jako gay navštěvuji taková místa), rozhlédl se po ulici a v duchu si řekl: „Je klid.“

Přijde ti to možná divné, ale bezpečí je něco, co člověk přirozeně vyhledává a u mě to není jinak a povraždění padesáti bratrů a sester (a dovol mi to tak říct, protože přes vše, co se děje, LGBT komunitu vnímám jako svou rodinu) jsem vnímal jako ostrý zásah.

Je to zvláštní – uprostřed luk a lesů – v prostředí meditačního centra – pocítit ostrý poryv větru.

Zmohl jsem se na:

Co se to děje tyto dny v Orlandu? Modlím se za všechny mrtvé, pozůstalé, oběti i pachatele.
Ať všechny duše najdou světlo. RIP

A pár minut jsem se na to rozplakal, abych chvíli na to pocítil odpojení – šok – neschopnost pojmenovat, co se děje – a zase se rozplakal – a nevyplakal. Něco nedořčeného, něco vzdáleného. Zdá se to vše vzdálené, co se děje…

A dlouho po půlnoci brouzdám po Youtube a narazím na věštkyni, kterou po očku sleduji, která sídlí mnohem blíže Orlandu – natočila video – se stejnými pocity, i když o něco víc upřímně – cítila bolest, která ji umožnila nejít do duchovního nadhledu, i když se snažila.

Aj, kámen úrazu. Přespříliš se snažit brzy jít do duchovního nadhledu. Vztek je součást osvobození od té bolesti a nepochopení je klíč k smutku.

A to byl druhý moment, kdy jsem si řekl: „Měl bych si přečíst knihu Orlando od Virginie Woolfové.“ A nevěděl jsem proč.

Cítím v tom naději – že si LGBT komunita něco odžije, že jí to v něčem pomůže, ale říkat to v tuto chvíli mi přijde nemístné… To je kousek toho duchovního nadhledu.

A dovol mi malý výjev ze života:

Seznamuji se on-line a seznámí se s prima chlapem. Slovo dá slovo. Rozumíme si, líbíme se. A pak to přijde: „Musím ti to říct teď. Jsem HIV pozitivní.“
A já – chvíli mlčím: „Přemýšlel jsem tuhle, jak moc bych potřeboval vedle sebe mít někoho, kdo je HIV pozitivní. Mám spoustu klientů, kteří jsou HIV pozitivní a já nevím, jak jim mohu pomoci, s čím za mnou vlastně přicházejí. A vůbec – jde to, abychom se spolu milovali? Jde to nějak zařídit, abychom my dva spolu třeba mohli být a žít?“

Jistě mi teď namítneš, co to s tím má společného. Pravda je, že nic. A nebo možná přeci ano. Vědomí smrti může člověka přivést k velké změně.
A také: K lásce.

Já s hrozbou onemocnění AIDS žiji již od narození. Již v dětství jsme byli bombardováni spoty o možnosti nákazy a co víc! To stigma!

Jak odvážný byl, ten můj známý! Jak odvážné může se zdát mít veřejný coming-out.
Jak odvážné je ale žít s HIV veřejně a neustále dokola prolomovat bariéry.
Jak odvážné je být transsexuál, jak odvážné je být prostě JINÝ, prostě GAY.

Někdy za to ale zaplatíme nejvyšší cenu – a tou je náš život.

Přečtu si to Orlando.

Ve smutku a zármutku se loučí
Rajneesh Pranapati

AKTUÁLNĚ NA YOUTUBE:

SIDERICKÉ KOMPASY NA ČERVENEC

Rajneesh

Kartář / Psychic

Rajneesh has 628 posts and counting. See all posts by Rajneesh

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.