Čtvrteční dopis – 21.9.2017 – „Kuku, kuku, kuku. Máš tu psaní od Rajneeshe.“

A je to tu. Poprvé, oficiálně, ti doručila mé psaní kukačka. Je z plechu a křídla jsou plná nýtků. Jen se na ní podívej z blízka! Dokonce má i anténku, aby se neztratila. Tvořil jsem jí v duchu steampunku, což není styl, který by mi byl vzdálený. Kukačka doručuje ode dneška oficiálně velký díl mé pošty, stává se mou prodlouženou rukou a čeká mě s ní dozajista krásné dobrodružství. Máme se na co těšit – ty i já.
     A proč kukačka? Kukačka se stala mou průvodkyní už dávno, když mi našeptávala (chtělo by se říct nakukávala) příběh malého Luciána do hlavy.  Bude to asi tak deset let, co jsem napsal Luciána z deštného pralesa Feklespír. Sama se do příběhu vetkala, malý Lucián se s ní na cestě potkává mnohokrát a hraje v příběhu řekněme klíčovou úlohu při rozpomínání na to, kým malý Lucián doopravdy je.
     V příběhu se objeví kukačky tři. Bludimíra, Kazimíra a Neplechmíra. Když jsem uvažoval, jak se jmenuje tato kukačka, jméno mi zatím nepřišlo. Něčím mi připomíná sovičku Bubo ze Souboje titánů, což je film, na který jsem se díval v dětství a který mě něčím fascinoval a něčím děsil. Ten, kdo ho viděl v mém věku asi ví…

     Nu, kdo ví. Třeba nám své jméno někdy kukačka poví. Možná chce zůstat ještě chvíli zahalena rouškou tajemství. Nebo, že bychom se jí zeptali?

„Kukačko, jak se jmenuješ?“
„Nevím. A co nevím, nepovím.“
„Kukačko, prozraď své jméno.“
„Mé jméno mi ještě nebylo dáno.“
„A kdo ti tvé jméno dá?“

     „Světlo a pán.“
„Světlo a pán?“
     „Lucián.“

          Tak snad abychom se zeptali Luciána.

„Luciáne, kdy dáš jméno své kukačce.“
„Ale ona není moje. Nikdy moje nebyla.“

     „Jak pak to?“
„Patří do kouzelných hodin z jiné pohádky.“
     „Znáš jméno té pohádky?“
     „Ne.“
     „A kdo by mohl znát jméno té pohádky?“
     „Nu přeci ty.“
      To abych tu pohádku honem napsal. Tak tedy…
     Byla jedna kukačka a ta žila v kouzelných hodinách, co dokázaly přičarovat čas. Prodloužily den o pár vteřin nebo minut podle toho, jak na ně byl kdo hodný. Čas má rád úctu. A kukačka ten Čas ochraňovala. A tak se není čemu divit, že před hodinami prostály mnoho času děti, kteří o času nevěděli nic. Stalo se tak, že jedny Vánoce u kouzelných hodin prostál mraky času Vendelín. Tváře měl červené, jak mráz praštěl, ale Vendelín se stále koukal na ciferník kukaček doufaje, že z dvířek vyletí kukačka a vyjeví, co vyjevit má. Tahle kukačka totiž dokázala nakukat, co má kdo udělat, aby si ten svůj život o něco prodloužil. Věštecká kukačka se jí říkalo. Někdy řekla něco, co mělo větší smysl a někdy něco, co nemělo smysl vůbec žádný. Stávalo se, že u hodin prostáli lidé mraky času, podle toho, jak moc se jim kouřilo z hlavy. Proto měla kukačka ráda vítr, protože ten kouř rozfoukal a kukačka mohla být v klidu, protože jí kouř neštípal do očí.

     Ale vraťme se k Vendelínovi. Měl červené tváře, modré oči a žluté vlasy jako slaměný koník v zahradě, místy prohnědlé jako koníkovy žíně k podzimu. O co bylo větší překvapení, když Vendelín vykřikl: „Mám to. Budu ti říkat Nemine.“ Od té doby už kukačce jinak neřekl. A když někdo nevěděl, proč se tak jmenuje, posílali ho k Vendelínovi a ten jen prokulil oči v sloup a řekl: „No to je přeci jasné. Všechny své věty zakončí tím svým A to tě nemine! Je to přeci věšteckááá kukačka!“ Řekl významně a pak se otočil na obrtlíku a zmizel do domu, musel namazat vdolky. To už jsem ti říkal, že Vendelín měl tváře jako slabikáře? Teda vdolky?

Tak to by bylo. Kukačka se jmenuje Nemine. Snad tě to těší jako Vendelína, že jsme spolu našli její jméno.

A tím se s tebou pro dnešek rozloučím, mířím do peřin, kukačce strčím ještě dopis pod křídlo, aby hned z rána mohla za tebou vyrazit a doručit ti ho.

Loučí se s tebou
Rajneesh Pranapati, věštec
a věštecká kukačka Nemine (zamávej jí, než ti zmizí z očí)

Rajneesh

Kartář / Psychic

Rajneesh has 628 posts and counting. See all posts by Rajneesh

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.