Čtvrteční dopis – 25.5.2017 – Nůžky po skle

Namasté příteli,

je čtvrtek a já ti opět píši. Tento týden dvakrát hořelo v okolí. Vím to, protože bydlím vedle hasičárny a slyším sirénu. Není to zvuk jako dřív, z kterého běhal mráz po zádech. Je to zvuk zcela odlišný.

Přišel jsem na to, jak se vypořádat se svými negativními pocity, při cestách do Tanvaldu, kdy mě nikdo nezdraví. Koupil jsem si na cestu banán a ujídal po kousku celou cestu – a s plnou pusou se nemluví. Pravdou je, že po několika dnech se mi banán omrzel a cvičit s plným žaludkem nejde, a tak jsem banán nahradil dvěma žvýkačkami a světe div se, postupně se to zlepšilo. Nevím, co se stalo, ale začala na mě potrubovat i auta. Není cesty, kdyby na mě někdo nezatroubil. Takže mé duchovní ego se uspokojilo, že jsem dosáhl svého a celé jsem to pustil. Dokonce jsem si dovolil i nepozdravit.

    Je to asi jako s těmi vajgly kolem domů, když jsem je pustil, přestaly mě trápit – vlastně jako bych se naladil na zkušenost z Indie. Na každý kus papírku na zemi se usměju a nebo ho seberu, když mi vadí. Ale není to už, že bych s tím zápasil.
     Co když ten můj životní partner pochází z Francie? Co když je prostě z nějaké jiné země? Ještě, že jsem si kdysi vyložil Portrét životního partnera, dalo mi to jakýsi vnitřní klid a přestal jsem hledat. Nemyslím si, že bych byl šťastnější.
     Sepisuji si za co jsem vděčný a vzrůstá ve mně spokojenost. Rozpouští se tím u mě vztahovačnost. Jsem vztahovačný, když jsem unavený a nespokojený. Není nad to být tak trochu nad věcí.
    Během jednoho cvičení jsem vyzkoušel takový gel, který mě nabudil tak, že jsem z toho pomalu celou noc nespal. Říkal jsem si, to je neuvěřitelné, jak některé věci mohou napomoci a jaká by to byla škoda odmítat to, co bylo vyvinuto ze zkušeností pionýrů.
    A ten pionýr mě vede k myšlence, že jsem rád pionýrem ve významu inovátora – pionýrem jsem nikdy nebyl, byl jsem jiskra – bože to jsou vzpomínky! – a pak přišla sametová revoluce.
    Není nad to porovnat si minulost, uvědomit si širší souvislosti. Ve své minulosti máme oporu – z ní plyne naší vědomí přítomnosti – nebo spíše kvalita. Nemám rád, když člověk falešně shazuje minulost, aby byl víc přijat svým okolím. Jako třeba:

„No jo, tenkrát jsem byl nezralej.“
„Lituju, že jsem…“
„Už bych to nikdy znovu neudělal.“

Jako muže mě to štve. Štve mě spoustu věcí. Štve mě převlékání kabátů a to, že v uspěchané době není vidět, kdo ty kabáty převléka nejvíc a taky proč to dělá. Štve mě, že z převlékání kabátů se dělá přednost, že se vydává za to – co mě baví, co mě dělá radost. A připomíná mi to též větu, kterou jsem v dětství často slýchal a kterou jsem neviděl jako pravdivou: „Ty u ničeho nevydržíš.“

    Ale to je zcela jiná věc. Jedna věc je najít něco co mě baví a pak schopnost u toho vydržet. Ale kde se nachází ten člověk, kterého soudím z toho, že převléká kabáty?
     Je to jako když jeden rok obléknu roucho z Indie? Druhý rok chodím v turbanu? Třetí, když si vyzkouším něco jiného? Snad abych sám sebe nyní nařknul z toho, že převlékám kabáty a dělám z toho přednost.
    Jak je všechno relativní! Ale proč bych měl mít jiný metr na druhé a jiný na sebe? A co když je potřeba vícero metrů? Co když ani to mít jeden metr nestačí? Co když mít jeden metr platí pro výuku, ale ne pro život? Co když by měla mít metr v ruce jen ten, kdo pracuje v metráži a stříhá látky.
    Ó, jak miluji ten zvuk nůžek střihající látky na skle prodejního stolu!

 

 

S láskou
Rajneesh Pranapati, věštec

Rajneesh

Kartář / Psychic

admin has 578 posts and counting.See all posts by admin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.