Čtvrteční dopis – 31.8.2017 – A zítra máme už podzim!

Namasté příteli,

já vím, že mi namítneš, že zítra podzim ještě nezačíná, že to až mnohem později, ale já to takhle mám uložené od dětství. Prvního září je už podzim, bastafidli.

Co naplat, už jsem seděl na vlakové zastávce a sledoval stromy, jak se probarvují ze zelené do zelenožluté, až úplně žluté, skoro by se dalo říct zlaté. Nefoukal vůbec žádný vítr a tak se dalo lehce pozorovat to listnaté tečkování. Vybavily se mi obrazy pana Štrojsy z Turnova, který maloval velké obrazy a vymalovával se s každým lístečkem. Ani už nevím, jak jsem se ocitl v místnosti s jeho velkým obrazem. Vím, že mě tenkrát vyčinil, že maluji vodu modrou, tedy ne tak, jak ji skutečně mohu vidět. Možná by někdo mohl namítnout, co bral nebohému dítěti jeho dětské vidění, ale myslím, že to byla jedna z těch rad, které utvořily mé vnímání světa, stejně jako moment, kdy jsem na Sněhově poprvé u pana Holuba vyfouknul svou první skleněnou kouličku (byla žlutá) nebo ze skleněných tyček umotal svou první labuť (vypadala trochu jako krokodýl).

To až mnohem později přišly ty skutečné záseky, kdy kritika byla skutečnou kritikou, protože v dospělosti se přeci již chyby neodpouští. V dospělosti přeci nikdo nemůže dělat chyby a tak v dospělosti kritika bolí tak nějak víc, protože obvykle zasáhne naše ego – a to nechce připustit, že děláme něco špatně. Jako tenkrát, když jsem schytal kritiku od paní Kubánkové za špatný přednes (dnes to vidím stejně) nebo od režiséra Kudely kritiku mého dosavadního života (nějaký řád jsem potřeboval).

Mám nového kamaráda. Nový kamarád mě má rád, myslím si. Ale protože je nový, neznáme ještě naše vzájemné hranice a teprve je poznáváme. Pořád se mi směje, že prkýnko nosím přes přechod, zrovna tam, kde on pracuje vždycky seskočím a přechod přejdu a pak už na něj obvykle nenaskočím, protože se chodník začne nebezpečně naklánět a já mám strach, že to nezvládnu.

Zrovna včera jsem mu vysvětloval, že bych nerad, aby mě na tom přechodu přejelo auto, když nevidím za roh, že pak se mění asfalt v kostky, kostky ve zpomalovací ďobky a pak je dlažba. Co naplat, dnes na mě volá přes silnici: „Jé, on to zas nese!“ A mě vystřelila ruka a v neslušném gestu jsem mu ukázal, co si o něm myslím.

Když jsem pak běžel v gymu na pásu, nemohl jsem se zbavit pocitu, že to bylo správně. Odpověď tak nějak po mužsku. Aspoň není Rajneesh přeslušný, když se mu někdo vysmívá. Na prkýnku jako by mi bylo najednou sedmnáct…

S láskou
Rajneesh Pranapati, věštec

PS A ten chodník jsem nakonec sjel od shora až dolů, kde jsem elegantně seskočil z prkýnka. Nakonec mi to popíchnutí přeci jen pomohlo!

Rajneesh

Kartář / Psychic

admin has 578 posts and counting.See all posts by admin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.