Čtvrteční dopis – 9.3.2017 – Pojedeš se mnou na seno?

Namasté příteli,
     je čtvrtek. Tento týden jsem rozbil porcelánové víčko k nádobce na čaj, potřetí jsem myl a cídil skleněné poličky, než jsem zjistil, že je myju přípravkem na troubu, popral jsem se s pracími programy mé nové pračky se sušičkou, zvláště se sušící fází, takže jsem z praní dvou hadrů nadělal sušící víkend…
      Když jsem byl malý, a mamá promine, má jiné vzpomínky na mé dětství než já, vybavuje se mi nejčastěji sušení sena, ze kterého jsem měl úlevu, kvůli alergii. Nicméně na to, že jsem měl alergii, mám až příliš vzpomínek na sušení sena. Na to, jak děda jezdil s traktorem a takovým železným porichtungem s velkými železnými koly, který vlastně vypadal jako skřipec do vlasů, co se občas otevřel a zanechal za sebou chuchel sena, na to, jak jsme běhali za valníkem plným sena a pořád přihazovali, dokud kopa sena nebyla minimálně tak velká jak středně vzrostlá třešeň vedle cesty, jak jsme se vozili na tom vršku kopy sena a všichni na nás křičeli, ať se držíme a nespadneme a také na to, jak jsme seno házeli do obrovského fukaru, který ho vyfoukal až nahoru na seník do staré stodoly, přičemž v prvních letech jsem se ho bál asi tak jako toho obrovského meteoritu v seriálu Létající Čestmír, přičemž fukar na seno vydával mnohem strašidelnější zvuky, že jsem se pokaždé bál, že mě vcucne a vyfoukne tou trubkou nahoru a celého me oloupe jak mrkev. Vždycky, když jsme fukar vypli, zkoumal jsem jeho trubky a bál jsem se, že se říznu.
     Což mi připomíná, jak si někdo z rodiny, ale kdo to byl, to bych si vymýšlel, propíchl nohu vidlemi, právě v momentě, kdy se řeklo: „Tak a je to!“ nebo jak si brácha propíchl nohu hřebíkem „Au!“ či jak jsme s železnou pravidelností plašili káňata tak, že jsme mlátili na žumpě rukama do plechové bedny, která cosi zakrývala…
     Tak na to všechno jsem mohl myslet, když jsem sušil to prádlo. Seděl jsem opět na bobku, koukal se do točícího bubnu…
     Ještě se mi vybavila prasečí střeva, která jsme vždycky o zabíječce čistili ve sněhu. No, tak to by stačilo.
     Takže jsem rozbil to porcelánové víčko, povzdechl si, sebral ho, zamyslel se, jestli půjde slepit a naplnil se vděčností a klidem, za to, co mám a když jsem se na chvíli otočil přes rameno a podíval se ven, život poklidně plynul, auta šuměla po silnici. Nic se nestalo. Naprosto – vůbec – nic.
S láskou a úctou se loučí
Rajneesh Pranapati, věštec

Rajneesh

Kartář / Psychic

Rajneesh has 628 posts and counting. See all posts by Rajneesh

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.