Bloguju: 012 Špunt v uchu

vestirna-tusitel

Někomu to přijde málo, že čtu karty. Copak je neumí vykládat, myslí si asi. Říkám asi, protože to nevím. Domnívám se, že je to tím, že lidé, ostatně je to asi tak se vším, mají mnoho domněnek a předpokladů, jak by se věci měli dělat – ale přitom si nejsou jistí, jak.

Tedy, když čtu karty, přijde jim, že je to málo. Málo magické, málo zajímavé, málo intuitivní. Domnívají se, že člověk musí mít dar – ale co to je – mít dar? No, to by bylo na dlouho. Nebudu to sem teď míchat.

Takže to čtení – s tím si člověk nemůže vystačit, myslí si mnozí. Vždycky po mě totiž lidé chtějí, abych se do těch karet podíval znovu a našel tam něco, co tam není. Jako tuhle se jedna paní podivovala, proč ke mě vlastně šla. Nu. Nemohu řešit motivy, to je věcí každého. A podle těch motivů je pak člověk zklamaný.

Já si to říkám vždycky. Tak – zase jsem nevykládal karty. Co to znamená? No, že se k tomu nedostanu, protože než člověk odloží všechny své názory na karty, tak je 45 minut pryč. Proč vlastně nikdo nechce slyšet, co je v kartách?

Bojí se toho? Všiml jsem si, že málokdo – vlastně si nepamatuji, že by se to stalo za – poslední půlrok určitě – ví, s čím se utkává.

Tak zaprvé – lidé chtějí překlad. Chtějí přeložit, co říkají karty. Oni nechtějí vědět, co v nich stojí.

„Ale já nejsem hamižná.“
„Ale já nejsem pošetilý.“
„Ale já nejsem hříšný.“

Slýchávám různé varianty – já nejsem tohle, já nejsem tamto. Já si konec konců neubližuji. Už mezi dveřmi, když se klient obouvá, pouštím celý příběh a odevzdávám ho nahoru – to bych se musel na všechny zlobit, že to – nepochopili – nechtěli pochopit, nechtěli přijmout atd.

Takže – kdyby někdo chtěl vědět, co je v kartách, tak – prostě a jednoduše poslouchá, co říkám. Ale lidé si myslí, že co říkám, když čtu karty je snad můj názor nebo co. A já to přísně rozlišuji. Mívám někdy docela odlišné názory od svých karet a taky na to doplácím – jenže – jsem už asi poučenější. Už velmi málo se snažím karty přechytračit.

A co to je, přechytračit karty?

Tak dejme tomu, že jedu na dovolenou a karty mi jasně řeknou: Čeká tě tam problém. Tak já si řeknu, fajn, problém, prozkoumám to, ošetřím to a pojedu. Všechno zkontroluju, mám to pod kontrolou a nakonec? Stejně mě tam čeká problém. Zní to možná banálně, ale většinou varování nejsou banální, i když nám tak připadají.

Takže taková skutečnost mě poučí a já jsem o něco chytřejší.

Dávej si pozor na tohohle člověka, je to lhář a podvodník.

Ale já mám stejně svou hlavu, otevřu mu své srdce, zamiluji se a zlomím si ho – byl to podvodník a lhář. Dobrá zkušenost – zamilovat se do podvodníka a pak si neskuhrat, ale přijmout to tak. Plus poděkovat kartám za vhled a nerozčilovat se.

Ale člověk pořád politikaří. I s těmi kartami. Chce být – chytřejší než oni.

Taky to tak podle toho dopadá. Bohužel. A pak že číst z karet je málo. Než půjdeš na karty – napusť večer vanu, nalož se do ní a když budeš končit s tou koupelí. Udělej si takovou meditaci. Vytáhni špunt. Jako kdyby to byl špunt z ucha.