Padající bolidy.
Akryl na plátně 80x120cm

Vracím se za hluboké noci domů. Z nebe padají bolidy. Výhled mi zakrývají větve stromů. Popobíhám, abych zahlédl jejich pád. Krajinu ozařuje zelené světlo bolidů. V domě na mě někdo čeká, vyhlíží mě? Ne, to je odraz mého přání. Snad mi jej bolidy splní.

Padající bolidy je jeden z těch obrazů, kdy si uvědomuji uměleckou pravdu, že to, co není vidět je mnohem zajímavější. Zůstává to tajemstvím, dává to okamžiku magický rozměr. Odhalit padající bolidy planoucímu zraku by bylo snadné. Možná jindy, v jiném příběhu – ale teď – by to narušilo intimitu, kterou to obrazu dává.

Obraz, který maluji musí viset u mě doma na zdi. A tento mě již nějaký čas vítá u vchodu. Je to výtečný obraz – vítá domů. Je to přesně jako v onom subjektivním pohledu. Miluju malovat obrazy ze subjektivního obrazu. Mohu uvažovat, kde asi stojím, a co je za mnou, když se obrátím. Tohoto principu jsem využil u Vraního oka. Úhel pozorovatele jsem postavil mimo cestu. Kdo se tedy dívá na ten výjev? Je to mysl, otrávená vraním okem? Zde u Padajících bolidů je to zrak poutníka – možná skláře, vracejícího se přes vrcholky hor domů. Ne tak úplně netypický obraz člověka z přelomu 19. a 20. století zde v Desné.

A skutečně, ve dveřích domku kdosi stojí. Ale možná je to únavou a nebo taky zbožným přáním – aby mě doma někdo uvítal. Každý, ať si o tom rozhodne sám.


Tento obraz čeká na svého majitele.
Líbí se ti můj obraz a chceš mě podpořit jako malíře?