Vraní oko.

Jsem na cestě za přáteli, kteří bydlí v domku na pobřeží. Vidím maják. Je noc, krajinu ozařuje měsíc, ve vlnách se odráží světlo majáku. Podél cesty rostou bobule, pár jsem jich pro chuť snědl, netuše, že se jedná o vraní oko. Dojdu k cíli své cesty? Mám pocit, že vidím, co ve skutečnosti není.

Je to přízračné, pro tento obraz, že leckdy za obyčejným výjevem se skrývá víc než se zdá. Maják na útesu u pobřeží tam ve skutečnosti není. Ozařuje vlny, ale sám je ozářen měsícem z druhé strany. Modré bobule rostoucí podél cesty nejsou borůvky, ale vraní oko. Realita se stává snovou. Mysl tiká mezi měsícem ozářenou krajinou a světlem majáku, který osvicuje to skryté.

Výzvou při malování tohoto obrazu pro mě bylo proměňovat hloubku perspektivy celého obrazu. Vlny, které přiráží k pobřeží jsou obrovské. Doslova slyším jejich šumění. Cesta s plůtkem, na níž se objevují schůdky dolů mi asociují schůdky ve skalních městech Českého ráje. Z ničeho nic cestička sestupuje kamsi dolů… jak daleko je ve skutečnosti k domu na pobřeží? Jakou oklikou se k němu dostanu? Možná obcházím ještě zátoku. Je to napínavé, když vím, že jsem pozřel vraní oko… kolik času mi tak asi zbývá? Sinají mi rty, tuhnou údy.


Tento obraz čeká na svého majitele.
Líbí se ti můj obraz a chceš mě podpořit jako malíře?